Ti druzí!!
V krásném počasí jsme nehezky prohráli důležitý zápas s Interem, v podstatě o první místo v tabulce. Výsledek 2:0 nemluví za vše!
Jo to před zápasem byla velká sranda, někteří dorazili tak, tak, někteří ještě byli v nočním klubu a nedorazili vůbec. Každopádně na střídání nás bylo víc než soupeře. Zápas začal ve svižném tempu a během úvodu jsme byli lepším týmem. Trefilo se pár tyčí, hlavně Kúča stačil trefit parádní střelou břevno a tyč. Ani jsme si pořádně neuvědomovali, že kdo první vstřelí na takto malém hřišti gól, bude mít obrovskou výhodu. Hra se postupně vyrovnala a soupeř dobrým pohybem začal hrozit víc a víc. Jako bychom se v tu chvíli začali ztrácet ze hřiště, ani Ráďovo řvaní nás nedostalo zpět do tempa. Zákonitě přišel gól. Hráč nabíhající ze druhé vlny přetlačil Sůšu a hlavou zavěsil. Sůša se čílil jako čertík, že ho hráč tlačil nedovoleně. Nu co říct, na zádech mu visel hezky, ale to už nic nemění na tom, že gól prostě platil. Viky pak ještě netrefil v podstatě prázdnou branku, po dobrém blokování obrany Peldou a malé chybě soupeřovo gólmana. Do konce prvního poločasu se začal náš počet vyložených gólových šancí zmenšovat a na naše kopačky se začala vkrádat nervozita.
Do druhého poločasu jsme chtěli nastoupit s tím, že otočíme zápas v náš prospěch. Hra však měla stále tuto podobu. Inter se velmi dobře hýbal a velice brzy přistupoval k našim hráčům. My jsme si rozehráli po zemi u branky, soupeř na nás vlétnul a v kombinaci s malým hřištěm jsme ztráceli balony jeden za druhým a to buď v obraně nebo ve středu hřiště. Když už jsme se dostali k bráně a nějak zakončili a to bylo opravdu jen občas, soupeř si svojí situaci vůbec nekomplikoval a nakopnul od brány míč dopředu. Jednoduché, účelné a nás deptající! Chaos a nervozita přicházeli jako naši největší kamarádi do hospody na pívo a pohodlně se zabydleli v našich řadách. Známý stratég Csaplár byl měl z presinku soupeře velkou radost a šance Interu přibývali a přišel opět gól v naší síti. Hráč ve středu hřiště se šikovně uvolnil a poslal výbornou ulici na rozeběhnutého útočníka, s kterým jsem měl běžet já a ten pohodlně zavěsil k tyči. 2:0! Pak už jsem chvílemi naše mužstvo nepoznával. No byla to hrůza a běs. Soupeř byl u všeho dřív. Jen díky Ráďovi, který se v bráně rozhodně nenudil, jsme nedostali ještě nějaké ty góly. Zápas skončil a do skoku nám rozhodně nebylo.
Chtěl bych završit tento článek slovy, že není každý den posvícení a dneska to platilo trojnásob. Takhle špatně už jsem nás dlouho hrát neviděl, horší to být rozhodně nemůže, takže pojďme bojovat dál, ztraceno nic není! Ave 7.