Máváme postupu...
Několik odvážných jedinců před zápasem vzhledem k sestavě, poslednímu výsledku (výhra s Jožinem) a stavu tabulky utrousilo pár poznámek o postupu, po konečném hvizdu už ale nic takového pochopitelně nepadlo...
Sestava byla tradiční – sedm statečných zbabělých + Gmko. Začali jsme solidně, osvědčená pětka soupeře k ničemu nepustila a naopak jsme měli několik náznaků šancí. Takhle se nám dařilo asi deset minut, než jsme poprvé vystřídali. Poté se nám totálně rozpadla organizace hry, nikdo nebránil nikoho, Viky se stahoval za obranu a snažil se rozehrávat balony, protože vepředu je nedostával. Tímpádem ale vepředu neměl komu, obrana působila chaoticky, já se Sůšou jsme se nedohodli, kdo kdy brání a Pifík zůstával kolikrát sám. První gól na sebe nenechal dlouho čekat, soupeř kopal roh, já se otočil na Mufa a na něco jsem se ho ptal, v tu chvíli Kehar rozehrál, Kája neuhlídal jednoho hráče a druhý (tuším Vikyho) dorážel do prázdné kasy. Naší hru to nezvedlo, spíš naopak, Kehar se dostal na koně a přišlo několik šancí, které vyústily v druhý gól – střelu neobsazeného soupeře vyrazil Ráďa přímo do mě a na mojí dorážku už nedosáhl. A to jsme před zápasem vtipkovali, že jsem mu tam kdysi na tomhle hřišti jednu epesní hlavičku šoupnul...
V poločase proběhlo oblíbené mytí hlav a do druhé půle jsme šli s odhodláním výsledek otočit, protože soupeř nehrál bůhvíco. Záhy jsme zjistili, že to půjde – z úvodní rozehrávky putoval balon po ose Viky-Váca-Kučis-Viky – nádherná kolmice za obranu – osamocený Kučis – nekompromisní bodýlko podél zkoprnělého soupeře – 1:2. Neuběhlo snad ani deset sekund... Snížení nás nakoplo a v tu chvíli jsem moc nepochyboval, že to zvládneme. Bušili jsme do soupeře, největší šanci na srovnání měl Viky po Vácově kolmici, ovšem brankář už byl moc blízko a vychytal ho. Soupeř hrozil z ojedinělých protiútoků, při kterých musel Ráďa vytáhnout pár těžkých zákroků, díky němu jsme zůstávali na dostřel. A pak to přišlo, opět střídání, opět totálně rozhašená organizace hry a ve výsledku dva fíky. První po autu, kdy házející hráč hodil aut do ohně, útočník si ho zpracoval, narazil zpět házejícímu! hráči a ten natřikrát dostal balón do sítě. Poslední už byl výrazem zoufalství, kdy všichni útočili a bránil akorát muf... Ještě za stavu 1:3 jsme měli několik nadějných šancí, bohužel nám nebylo souzeno.
Aspoň jsme spadli na zem a můžeme se soustředit na záchranu, ke které chybí pár bodů. Zvlášť z druhé půle by bylo záhodno se ponaučit – o přestávce jsme si řekli, že budeme hrát po zemi a zkusíme občas vystřelit, navíc po snižujícím gólu byl soupeř dole, bohužel jsme toho nevyužili. Sůša raději zkoušel samostatné průniky, Vácovi odskakoval balón, já jsem nedal kloudnou přihrávku, Karel tam lítal jak nudle v bandasce a Viky se taky mohl aspoň jednou trefit... Pifíkovi si nepamatuju, co vytknout, ale on jistě ví, jediný, kdo zaslouží pochvalu je Muf, jeho zákroky nás držely ve hře a za góly nemohl (možná trochu za ten třetí, ale útočník před ním byl osamocen...)
Ave Sedm.